Bubo cup 2014 – návrat ztracené dcery

Naposledy jsem běžela seriózní závody jako Ligu Vysočiny nejspíš někdy před 8 lety, když mi bylo tak 14 let. A zatímco jsem mohla trávit letní prázdniny nějakou poklidnou činností, rozhodla jsem se, že není lepší romantiky, než aby mě rodiče odvezli do panenské přírody Slovinska na pětidenní závody do krásné krasové oblasti plné závrtů, kopečků a kamenných polí. Abych se nemusela trápit a měla naději na ukončení trati, přihlásila jsem se do kategorie Open C, z otevřených kategorií té nejjednodušší. Na místě mě však čekalo milé překvapení, a to že se tratě Open C shoduje s W21B, tedy kategorií pro můj zralý věk, nicméně ne příliš elitní. Veškerá má snaha vyhnout se regulérní trati s nároky na fyzičku a hlavu tak byla zmařena. Nezbývalo tedy než se vrhnout do lesa.

To, co mě tam čekalo, dostatečně popisuje přiložený obrázek.

bubo

S mými zaprášenými a pavučinami zanesenými dovednostmi v oblasti orientačního běhu jsem narazila na několik drobných paradoxů, jejichž řešení mnohdy trvalo i několik etap.

Na příklad mi nebylo jasné, jak rozeznat prohlubeň od kopce a hřbet od údolí. Tato otázka zdá se býti jednoduchá. Leč v zemi nikoho, kde netečou potůčky a detailní zmapování činí nemožným najít byť hlavní vrchol obřího kopce, její zodpovězení není tak jednoduché. Kdysi dávno jsem byla přesvědčená, že podle mapy bych si měla udělat obrázek o tom, jak vypadá okolní terén a díky tomu správně identifikovat cestu, kterou se v reálném terénu mám ubírat. Kras mě naučil, že tato strategie je zcela nefunkční a teprve podle toho, co vidím kolem sebe, můžu zjistit, co se mi vlastně mapař snažil říct. Bohužel je nutné, aby si člověk byl jistý, kde opravdu je. V opačném případě je navěky ztracen a peklo jej již nenavrátí. Mimochodem, vrchol kopce jsme ani při spolupráci s mamkou na mapě stejně nenašly.

Také jsem si doposud myslela, že mám celkem fyzičku a uběhnout 3 až 3,5 kilometru každý den, není žádný problém. Kéž by tak bylo možné v tomto terénu běhat. Všudypřítomné kamení, prudké svahy a cesty, které existovaly pouze na mapě, ale v terénu až na pátý pohled, komplikovali jak schopnost běhat, tak schopnost orientovat se v mapě a tak jsem každých 30m stála. Jak jsem výše psala, nemohla jsem podle mapy zjistit, kam dál a kde vlastně jsem, ale podle podoby lesa z konkrétního místa jsem zjišťovala, co asi znamenají ty hnědé čáry a černé útvary v mapě. Nicméně musím uznat, že tento styl extrémně pomalého postupu, leč relativně přesného, se zdál být poměrně efektivním, neboť po 3 etapách jsem v kategorii Open C zůstala poslední nedisklá s jakousi ukrajinskou slečnou, která na mě měla ztrátu 3 hodiny. Což bylo překvapivé, vzhledem k mému průměrnému tempu 20 minut na kilometr.

Během čtvrté etapy se zvládla diskvalifikovat i tato slečna a vítězství bylo na dosah ruky! A také jsem v této etapě identifikovala další paradox místního terénu. Lépe řečeno Murphyho zákon ideální trasy. Ať člověk zvažoval, jak zvažoval, ať přemýšlel, jak přemýšlel, v každém případě si vybral tu horší trasu. Zkoušela jsem střídat různé strategie. Pokud jsem šla ideální trasou podle mapy, několikrát za cestu se mi stalo, že jsem došla na místo pro pěšího prakticky neprůchozí nebo životu nebezpečné. Druhou strategií bylo se nejdříve rozhlédnout a zvolit trasu, která se jevila poskytovat menší pravděpodobnost pro zlomení nohy. Nicméně není vše tak, jak se jeví na první pohled.

Podtrženo a sečteno: Počasí bylo krásné a tratě, které byly fyzicky i mapařsky náročné, alespoň mohly přinést pocit dobře odvedené práce, ať se člověk z lesa dostal v sebehorším stavu. Hlavně, že měl všechno (myšleno nejen kontroly, ale také končetiny a jiné části těla). Já přežila i poslední pátou etapu, a tak se ze mě oficiálně stal vítěz kategorie Open C. A to i přes mou mnohaletou absenci v oboru. Zkrátka mi novoměstský oddíl asi poskytl dobré základy :).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *